Po nedávné recenzi New Yorských schizofreniků YEAH YEAH YEAHS si dovolím ještě jednou zabrousit mimo metal, tentokráte do vod nasládlé britské pop-rockové scény. Všichni znáte v poslední době médii notně protěžované COLDPLAY, jejichž nijak komplikovaná, ale rádiově vděčná hudba je skvělým vývozním artiklem ostrovní hudební scény. Ale jsou tu i „méně“ známí KEANE, jejichž klip ke skladbě „Everybody’s Changing“ právě okupuje MTV. Tato trojice ze Sussexu produkuje velmi (podle mnohých až příliš) podobnou hudbu té, kterou se tak úspěšně ve světě prezentují právě COLDPLAY. Navíc mají KEANE jednu velmi osobitou zvláštnost, jedná se totiž o kytarovou hudbu bez skutečné kytary. Smích? Ne, ne, smích není na místě. I přes tuto podivnou absenci reálné kytary je totiž jejich hudba neoddiskutovatelně zařaditelná právě do britské kytarové scény. Ostatně, alespoň při živých vystoupeních si KEANE hostující kytarou vypomáhají. Jinak dělá veškerou „černou“ práci basa, jejíž zvuk v kontrastu s klavírem a klávesami vytváří charakteristicky smutný sound.

To co dělá KEANE tolik podobné slavnějším COLDPLAY je především vokál Toma Chaplina, jehož barva hlasu a částečně i plačtivě vzlykavý projev opravdu značně připomíná Chrise Martina. Na rozdíl od svého proslulejšího kolegy však Tom disponuje velmi přesvědčivým hlasem skutečně zdatného zpěváka (místy, třeba v deváté „Sunshine“ mi jeho projev dokonce připomněl Stevena Wilsona z PORCUPINE TREE) a i jeho občasné přeskoky do vysokého „hlavového“ tónu nevyznívají protivně. KEANE nejsou žádnými inovátory a díky zařazování mezi napodobitele COLDPLAY se často pochybuje i o jejich vlastní tváři. Narozdíl od svých „větších bratříčků“ však nabízejí dojímavé hity, které jsou velmi uvěřitelné a ve kterých promyšlený útok na city překvapivě funguje i u mě, přestože jinak tyhle nasládlé patetické snahy o hitovost nemá rád. To, čím si mě KEANE získali, je jejich jednoduše plynoucí hudba často evokující harmonickou rockovost a snad až post doomový smutek, tak jak ho známe třeba z posledních alb ANATHEMY.

Slabinou alba je obecná bolavá pata celé britpopové scény, tedy jednoduchá nasládlá líbivost, která často sklouzává až do kýčovitosti. Absence zajímavě neotřelých motivů je ale v tomto případě vyvážena silnou emotivností a příjemnou hitovostí. KEANE tak balancují na hranici popové „sračkovitosti“ a zajímavé pop-rockové, se sebezapřením píši, alternativy (ono ve skutečnosti o žádnou alternativu nejde, ale jak mám vyjádřit příslušnost skupiny k „druhé“ lize britské populární scény?). Jejich deska se dá považovat za jakousi fůzi líbivosti a namyšlenosti COLDPLAY, neukojené zpupné ambivalentnosti RADIOHEAD a ponuré náladovosti současné ANATHEMY. Ve třetí skladbě „Bend And Break“ slyším i podobnost s MANIC STREET PREACHERS. Ta přirovnání ale berte s velkou rezervou, transparentně zřejmá je pouze výrazová i zvuková příbuznost s COLDPLAY, zbytek je někde na úrovni mých pocitů.

KEANE nejsou pro metalisty ani pro opravdové rockery, ale mohou být dobrou volbou pro všechny, kteří hledají nějaké doplnění COLDPLAY a je jim blízká sladká malátnost britské pop-rockové scény.